Pátrání po předcích přivedlo fotografova syna k masovému vrahovi
 27.3.2012

Dobrodruhem byl jeho otec a nevšedními životními zážitky se může pochlubit i Kristian Houf.
 
Je krátce po konci druhé světové války a do Karlových Varů se hrnou noví osadníci. Spousty opuštěných domů a prázdných bytů po Němcích získávají nové obyvatele. „Divoký západ“ poválečného Československa tehdy lákal nejen lidi, kteří hledali novou budoucnost, spokojený život a poctivou práci, ale i kriminální živly a různé dobrodruhy.
Ne každý dobrodruh však musí být kriminálníkem. Jsou tací, kteří mají jen potřebu kolem sebe vytvářet neustálý rozruch, budit pozornost a zapisovat se nesmazatelně do paměti těch, kteří se s nimi setkali. A přesně takovým typem člověka byl Jaroslav Houf, tehdy populární karlovarský fotograf a majitel ateliéru Fo-Fi-Fo. „Táta byl dobrodruh každým coulem,“ přitakává fotografův syn Kristian Houf.
Jak se váš otec dostal do Varů?
Byl fotograf a na západ republiky ho vyslala redakce jedněch pražských novin. Měl na Karlovarsku a v pohraničí zdokumentovat poválečnou atmosféru, zachytit město a jeho okolí po odsunu Němců. To byla pro mého tátu výzva vonící dobrodružstvím. Zvláště když se do pohraničí vydal v bláhovém domnění, že se jedná o oblast, která měla být v nejbližších dnech osvobozena Američany.
Takže žádný budovatel socialismu s rudou vlajkou v ruce?
Ani náhodou. Otec byl svobodomyslný a spíš „prozápadní“, i když se nikdy politicky neangažoval. Navenek se projevoval sice poněkud extravagantně, ale nebyl z těch, kteří chtěli k bohatství přijít bez práce nebo zabavováním majetku. Také proto nikdy nepřijal nabídku získat za pakatel některý z domků na Karlovarsku. A že jich tehdy bylo. Jako oficiální fotograf Okresní správní komise se nastěhoval do bytu v Bezručově ulici, kde zůstal až do doby, než ho politické čistky padesátých let donutily byt opustit. Po nějaké době začal podnikat. Získal do pronájmu obchod v domě pod dnešním kinem Čas, ve kterém zřídil fotoateliér.
Nazval jej Fo-Fi-Fo. Proč tento název?
Na zkratky „fo“ a „fi“, tedy „foto“ a „film“, by asi přišel každý. Ovšem „fo“ na konci je typické pro mého tátu. Znamenalo to „fousy“ a ty měl otec opravdu parádní, výrazně černé, vypadal trochu jako čert. Vždyť i Walda Matuška, se kterým se dobře znal a kamarádil, si v pozdějším pražském angažmá po něm nechal narůst vousy. A jak mi vyprávěli karlovarští pamětníci, děti si v té době hrály na vojáky, ale také s nezbytnými fousy na „fofifa“.
Po převratu v osmačtyřicátém to ale s otcem nedopadlo dobře.
Tátovi se v podnikání poměrně dařilo a v období 1945–1951 si získal ve městě silné postavení. V hlavičce jeho firmy bylo „Ve dne v noci k dispozici“, a to také platilo. Díky svým četným recesím byl v Karlových Varech velmi populární, zvali ho na všechny důležité akce, měl spoustu dobrých zákazníků. Ale mělo to svou stinnou stránku, závist a zášť. Když se po únorovém převratu začala zakládat nejrůznější družstva, a to nejen ta zemědělská, dostal nabídku stát se předsedou vznikajícího fotodružstva. Kdo ho znal, věděl, že je to pro něj nepřijatelné.
Ona to vlastně byla cílená likvidace živnostníků, že?
V té době věřil, že bolševik dlouho nevydrží, a tak nabídku odmítl s tím, že chce zůstat na vlastní noze. Doplatil na to. Ušili na něj boudu, když prohlásili jeho archiv nevinných negativů za špionážní materiály. Táta dostal čtyři a půl roku. Do Varů se pak už nesměl natrvalo vrátit – a když, tak jen na několikahodinovou návštěvu na policejní povolení.
Takže jste se stěhovali?
Ano, do Prahy, kde otec musel pracovat ve fabrice. Moje matka, rodilá Rakušanka, tam ale nebyla šťastná, což vedlo k rodinným neshodám a nakonec k rozvodu. Matka s mým mladším bratrem přesídlila do Vídně, zatímco já jsem zůstal s otcem v Praze.
Později jste se však do Karlových Varů vrátil.
Ano, a zařídila to náhoda a táta. Při jedné z návštěv centra lázeňského města, kudy se otec rád procházel, protože ho i po letech mnoho lidí poznávalo a srdečně se s ním zdravilo, jsme se před Grandhotelem Moskva, jak se tenkrát jmenoval Pupp, setkali s panem Bízkem, tamějším šéfcukrářem. Otec se zmínil, že právě řeší problém, co se mnou po škole, čímž bylo o mém dalším životě prakticky rozhodnuto. Pan Bízek měl v hotelu takové slovo, že mne vzali do kuchařského učení i přes to, že jsem měl tátu s cejchem politického a v Karlových Varech nevítaného živla.
V Karlových Varech jste zažil šedesátá léta. Jaká byla?
Pro mne to byla nezapomenutelná, báječná a s dneškem nesrovnatelná doba. Jako teenager a dobrý syn svého otce jsem se zajímal hlavně o vše, co bylo v tehdejším režimu zakázané. Byl jsem členem rockové kapely, nosil košili se širokým límcem a velkými barevnými květy v kombinaci s károvanými, širokými kalhotami. A plnými doušky jsem si s kamarády užíval života. V Puppu jsem po vyučení zůstal a vrátil se tam i po vojně. V té době jsem se také oženil s jedinečnou dívkou. Žijeme spolu spokojeně dodnes.
V roce 1970 váš táta ve třiapadesáti letech nečekaně zemřel. Co to pro vás znamenalo?
Velkou psychickou újmu a ztrátu. Postupně jsem si uvědomoval, jak zajímavou osobností můj otec byl. A odtud už nebylo daleko k tomu, čím se nyní ve volném čase hlavně zabývám: pátráním po historických faktech a zajímavostech z období, ve kterém Fo-Fi-Fo prožil svá nejplodnější léta. Tedy od poválečných časů až do padesátých let minulého století.
Na jaké zajímavosti jste při svém pátrání narazil?
Asi nejzajímavějším příběhem je ten o Jiřím Skomarovském. Tento člověk se v Karlových Varech objevil v roce 1946 a až časem vyplulo na povrch, že se nejmenoval Jiří, ale Hrihorij Pavlovič. Ke svým dokladům údajně přišel tak, že je sebral důstojníkovi Rudé armády, kterého nejspíš zavraždil v bitevní vřavě u Dukelského průsmyku.
To je sice zajímavé, ale podobných gaunerů bylo v té době mnoho.
To ano. Jenže zdaleka ne každý se do historie záhad kriminalistiky zapsal tak, jako Hrihorij. Jen na Karlovarsku byl podezřelý až ze čtyř desítek loupežných vražd. Většina jeho obětí byli lidé, kteří se na něj na doporučení kompliců obraceli se žádostí o převedení přes hranici na západ. Skomarovskému, který z mnoha podezření vyvázl díky svým přátelským vztahům s příslušníky sovětské tajné služby, byly nakonec prokázány jen dvě vraždy, ale spravedlivého soudu se u nás stejně nedočkal. V roce 1950 ho vydali do Sovětského svazu, kde prý byl souzen také za zvěrstva, která páchal za války na Rusech jako kápo v koncentráku.
Kromě Skomarovského máte ještě nějakou mediální pecku?
Mám, ale zatím bych o ní nerad moc mluvil. Týká se kontroverzní odbojové skupiny bratří Mašínů. Dozvěděl jsem se o jejich dodnes nepublikovaném pohybu na Karlovarsku v roce 1951, který byl údajně spojený se snahou o osvobození bratra, jenž si odpykával trest v jáchymovských uranových dolech. V souvislosti s tím je prý také příprava atentátu a únosu tehdejšího ministra obrany generála Alexeje Čepičky z Grandhotelu Pupp. Ten tam jezdil na rekreaci v době, kdy v recepci pracoval strýc bratří Mašínů Ctibor Novák, později také popravený. Až budu vědět víc, určitě to zveřejním na internetových stránkách www.fofifo.com
Mnoho lidí vás zná také jako sportovce, zdatného vodáka a cyklistu.
Snažil jsem se, aby můj život nebyl nudný. Táta by ze mne snad měl radost. Na divoké vodě jsem začal jezdit už koncem sedmdesátých let a v osmdesátých mne navíc chytla silniční cyklistika. Na kole jsem projel nejen velkou část republiky, ale byl jsem s kamarády například čtyřikrát na Tour de France a dvakrát na Giro d´Italia. Samozřejmě ne jako závodník, ale jako člen amatérského pelotonu, který jede každý den s časovým předstihem před profesionály, aby si vyšlápl i ty nejprudší kopce a za odměnu viděl souboje nejlepších borců na vlastní oči. Byly to pro mne neuvěřitelné zážitky. Věřím, že pokud mi to zdraví dovolí, tak ještě někdy některou z královských etap v Alpách nebo Pyrenejích vyjedu. Zrovna tak bych rád pokračoval ve splouvání divokých řek a potoků, ale to všechno v mém věku závisí na dobrém zdraví.
 
KRISTIAN HOUF
• Narodil se v roce 1949.
• Vyučil se kuchařem v Grandhotelu Pupp, tehdy se jmenoval Moskva.
• Pracoval v pražském Parkohotelu, u Československých státních lázní a po sametové revoluci dva roky v hotelu
   v rakouském Bad Gasteinu, v hotelu Smetana a Dvořák.
• Koncem šedesátých a v sedmdesátých letech se stýkal s místními disidenty, byl členem rockové skupiny
   a svými postoji a názory patřil ke karlovarskému undergroundu.
• Později se stal vášnivým vodákem a cyklistou. Absolvoval několikrát v amatérském pelotonu trasy
   Tour de France a Giro d´Italia.
• V devadesátých letech se začal zajímat o historii své rodiny a pátráním došel k mnoha pozoruhodným
   poznatkům, které zveřejňuje na stránkách www.fofifo.wz.cz
• S manželkou Natašou žije od roku 1967 a má s ní děti Silvii a Marcela.

Autor článku: Alexander Klimeš